Výcvik psa Arona…..aneb, když něco nebere konce.
Mně se do tohoto tématu prostě nechce. 
Babča ho sice někde slíbila, nebo co, já jsem se taky myslím jednou někde ukec, že o tom napíšu… no tak já do toho kyselého jablka kousnu.
Když jsem drobátko vyrostl, to bylo jaro před mými prvními narozeninami, babča usoudila, že je čas na výcvik.
U nás ve městě to organizují, ale dělají to jako ucelený tříměsíční kurs, ve středu a v neděli a to jsme na chatě, tak nám to nevyhovovalo. Ve Dvoře mají několik cvičáků, my jsme si vybrali ten, kde bylo nejkrásnější cvičiště.
Velká louka, cvičiště, voda v řece. A cvičilo se taky ve středu a taky v neděli , a to jsme mohli jen v neděli z chaty. Já bych tam klidně chodil, ale babče se furt něco nezdálo. Když jsme tam přišli, ten hlavní se koukl na mě řekl-4 kg dolu... to se babča naježila, jelikož a protože se před tím někde dočetla , že jsem akorát. Udělala závěr- neví nic o Labradorech.
Přišlo tam asi dvacet psů, začátečníků bylo osm a byli jsme zvlášť. Dva psi a šest fenek. Byl jsem nadšený. No to hodina nestačí, abych se s holkama poznal. Jenže ouha, my tam nebyli na seznamování. 
Starty se zaráželi hned v zárodku, a chodilo se dokola v kruhu a zpátky a k noze….., sedni ….. a pořád dokola.
Když jsem zjistil, že to nebaví babču, tak jsem si řekl, budeš solidární a taky jsem to flákal. /až pak jsem zjistil, že když jsem pořád startoval, tak jsem ji sedřel ruku tak, že měla v dlani puchýře jak pětikorunu./ No příště jsme byli zase začátečníci, protože přišli poprvé nový začátečníci a po třetí zase, a to už se babče moc nelíbilo, tak pak se střílelo a my jsme běhali po nějaký kládě a tak a učili pánečky jak mají vodit psa a ten hlavní řekl… no když má někdo problémového psa, tak ho vezme takhle….. a vzal mě. A to se ta moje nějak zašprajcovala a už tam nešla. No jo, ale co se mnou, že jo. Nevychovanej a ještě nevycvičenej….
A to vlastně začala hledat na internetu, protože do té doby se toho bála.
A hledala a hledala, sháněla rozumy a názory na cvičáky a pak jsme vlastně jeli do toho Liberce, jak jsem už psal, o tý mojí pubertě. Tam to byl spíš výcvik pro babču. Každý den byla alespoň jednou rozhodnutá odejet domu, ale kvůli mně tam vydržela. Už jsem to říkal, on ji furt péroval, že mě málo drží, a že na mě moc mluví, a že neví kam sáhnout, a tohle a támhle. Jo a jednou ji vytknul, že si ke mně nesedá na bobek a to pěkně vypěnila, protože jen já vím, že kdyby si sedla, už nikdy nevstane.
před
a po
No ale přežila to a vrátila se se mnou, jako s novým psem. Vychovaným, teda vychovaný jsme byli oba, ale ne vycvičeným. Jenže ona se s tím spokojila, protože to bylo to, co chtěla.
A tak jsme se chystali na zimu, moje babča s nově získaným sebevědomím psovoda. Zima přišla brzo, a nám se zima moc líbí, ale jsou dlouhý zimní večery a krátký dny. A tak místo, aby se mnou do noci lítala po poli, jala se vzdělávat-teda kam já na ty obraty chodím?
Jenže vzdělání je, jak je známo, nebezpečný v tom, že lidi začnou bejt nespokojený s tím, co mají. A babča zrovna tak a usoudila, že mě musí i cvičit, jenže ona je měkota a jak se někde dočetla, že výsledků je možné dosáhnout i tak, že to, co po mě bude chtít- budu dělat rád, tak se do toho pustila s nadšením sobě vlastním.
A tak mě cvičila, odložení, přivolání, chůzi u nohy, sedni, lehni no všechno, ale tak nějak podle svýho, a dostával jsem za to piškot a chválila mě, jako že jsem šikovný..
Pak jsme jeli na Sázavu, a ona zjistila, že to dobře myslela, ale blbě dělala. Tak jsme tam taky chodili na cvičák, takovej prima, byli jsme zhruba stejně staří, stejně všichni labíci a na lekci nás šlo tak 5. Jenže tam nasadili babče brouka do hlavy s tou lovečinou, když mě vychvalovali jak jsem pro ní nadanej.
Jenomže, když je skoro do pěti v práci a na všechno sama, moc času, aby to se mnou pilovala nemá. Prostě nakonec jsem porád jen vychovanej a špatně vycvičenej.
Jedna předpověď se však vyplnila. Ten pán v Liberci ji říkal, že se postupně přizpůsobím jejímu tempu protože jinak stárneme, my psi, že spolu srovnáme krok a že to bude dobrý.
Já vám říkám za sebe… je to dobrý, ale nedá si pokoj.
Teď spolu jedeme na soustředění a budeme dělat nějaký ověřování vloh. Myslí si, že to zvládneme, když jsem se v tý Boleslavi docela ukázal. No já tam budu psát deník, tak je to vlastně všechno závislé jen na tom, kolik tam bude psích holek. Protože když dost, to ty zkoušky budu moct dělat třeba i dřív.
