Potkáváme se
Určitě to znáte taky. Jakmile začnete chodit některými místy ve stejnou dobu, zjistíte, že se tam potkáte se stejnými lidmi.
A protože já jsem teď už týden nemocný a ještě týden budu, mnoho nových zážitků nemám. Píši proto téma zvané vzpomínkové. Napíšu s kým se potkáváme. Jsou to lidi a hlavně pesani.
Tak docela často se potkáváme s Arturem, říkají mu Artík. Je to černý kokr, je mu už víc než 10 roků a začíná šedivět. Je línej jako p….., dojde za koleje a víc ani krok. Tak tam se potkáváme. Že bychom se milovali to ne, ale nevadíme si, on je kastrovanej, takže se míjíme. Zná babčinu kapsu, takže se k nám hrne, protože taky něco dostane. Paničky dají řeč, zásadně jen o nás, o pesanech. Kolem vánoc jsme se potkali a on se jen vlekl. Tak se babča ptala co je, a on že se nemůže vyprďánkovat a udělat bobek, protože si představte, sežral paničce tác vanilkových rohlíčků. To je co?!?! Skončil u veta a na velikonoce sežral kus mazance. Nepoučitelnej.
Pak se dost často potkáváme s pánečkem a psem Vukem. Je to irský setr, už mu je 13, taky jde hned k babče a čuchá ke kapse, ale je zmlsaný a žere jen piškoty. Nemůže moc na zadní, takže mě nemůže prohnat, trochu ho provokuju. Jinak je stejně hodnej jako jeho páneček. Ten s babčou probírá kde co, hlavně údržbu panelových domů u nás na sídlišti, ona mu radí co jak, protože se kolem toho točila, když opravovali celý barák nám. Ten daleko taky nejde, ale oba chodíme k tomu vetíkovi co ho mám rád.
Na loukách u lesa se dost pravidelně potkávám s jezevčicí Ťapkou. Ona je pěkně vzteklá, ale nesnáší hlavně Bessy, mě má myslím docela ráda. Ta loni vylítla před barák a rovnou pod auto. Má zadní nohu plnou drátů, ale lítá jako čamrda. Občas s ní tak cvičně vyrazím, ale ona se nenechá ani pořádně očuchat. Její panička je sportovec, tak je pořád v poklusu. Já jsem raději , když jde s jejich babičkou. Ta chodí o francouzskejch holích, na mě vždycky volá “Aronku, fešáku, jak se máš?“ a já už vím, že ji ty hole nesmím podrazit, jako když jsme se před roky potkali poprve a já byl mladej janek. A pak taky, tahle Ťapčina babička má oči jako ostříž, hned říká mojí paničce: „vy jste nově ostříhaná, co?“, nebo „máte bundu co jsem na vás ještě neviděla?“, „dneska Vám to sluší“ a tak…. Babča je tedy nejspokojenější, když ji tuhle povídá, poslouchejte, vy jste nějaký kilo shodila…protože je to pravda a nikdo jiný si toho nevšiml.
Pak se potkávám s pesanama od nás z domu.
S jezevčicí ze 6 jsme od té doby co jsme spolu spali u nich v posteli, při výměně oken uzavřeli mír. Ona po mě nevyjíždí a já k ní čuchám jen když hárá.
Se šarpejkou Kačenkou od nás z patra už to jiný nebude. Je to kastrovaná netýkavka, která mi nikdy neodpustí, že už není královna patra ona. Byla tady sama, chodila si k nám, když byly otevřený dveře jako domu, no a teď to nejde. Tak je na mě naštvaná. A utrhuje se. Mě ona může být ukradená. Ale její páneček je fajn chlap, tuhle jel do práce a odpustil mi, že jsem mu šlápl na bílé kalhoty…a to už je velkorysost, to dokáže málo kdo. A taky mě vždycky pomorduje, úplně jinak než babča, tak toho mám rád.
Ve 4 bydlí vlčáček. Je uňafanej až běda, jak je sám, vydrží štěkat hodiny. Je starší, ale děláme že se neznáme. V 3 mají dva špice, fenečku a ta je nějaká nemocná a pejsu, malá chlupatá koule, uňafanej, že se to nedá poslouchat. Štěká na všechno a na všechny. A ve 2 to je Charlie - jork, to je velkej bojovník. Nejen, že na mě štěká, mě se nejvíc líbí, když za mnou chodí a chce mě přeznačkovat. Tuhle se až skácel na bok, jak se snažil zvednout nohu. A v přízemí pudl Rony, to je takovej napůl kamoš, napůl proto, že někdy kousek jdeme spolu, nebo lítáme před barákem. Ale opravdu jen někdy, jinak si jdeme každém po svým
Na vycházkové trase se taky potkávám s černým pudlem Benikem. Ráno a někdy i večer. Paničky spolu mluví jen tak o počasí…ale my dva si to užijeme. Ne že by jsme si spolu hráli, to ani náhodou, jednou je to straší pes…ale přeznačkováváme se. Kolikrát se na stejné místo vrátím já i on třeba třikrát. Panička Bena říká, že když nás potká, Ben může z poloviny prochajdy domu, protože se tak vydá, že už nemá čím značkovat. Jinak Benovi je 13, ale je pašák, háravku cítí stejně jako já, běží k ní stejně jako já…..prostě tady věk nemá žádný vliv. Malá labradorka Sára, s tou se potkám občas. Ona se ke mně hrne jako velká voda.Ublížit, to ne, to ani náhodou. Ale nějak ty děti nemusím. Skáčou, do všeho jsou hrrr. Raději někdy dělám, že mám něco velmi důležitého na práci a jdu jinam
Bígly mám rád. Nejen proto, že moje přítelkyně nejvěrnější je bíglice Bessy.
Ale jsou to hezký a veselý pesani. Tak to se potkáváme s Baxem. To je mrně. Ani ne rok, tak ho chvíli nechám a pak mu přeznačkuju hlavu a jdu. Já jsem raději když jde s jejich kamarádama, hlavně s bíglicí Bauky. To je úžasná hysterka. Ječí jen mě uvidí, když se k ní hrnu, řve tak, že se lidi ohlížejí…protože tipují na vraždění neviňátek. Jen doběhnu, lehne na záda, nabídne všechno co má…nechá si klidně nadávat a zpravidla ji musí odtáhnout.
Nakonec si nechám psa, černou dogu. S ním se vidíme málokdy, ale panička se zná s jeho pánečkem. Pes se jmenuje Ajax, když jsem byl malej, normálně jsem chodil pod ním a on na mě byl strašně hodnej. Teď už se pod něj nevejdu, ale taky už na mě není hodnej a jak říká moje babča, tomu věřím….Aron, bacha, ten ti utrhne zadek, než se otočíš…..To bych dost nerad riskoval...
Tak, a zatím co jsem takto vzpomínal, jsem chodil denně na injekce antibiotik, abych se zbavil kašlání a vůbec abych se uzdravil. A když jsme skoro po čtrnácti dnech u vetíka zaplatili /to jsem si zas vyslechl/, tak doktor řekl, že jsem rekonvalescent. To mě zaujalo a byl jsem zvědavý, co mi babča na tu rekonvalescenci připraví.
