Maxíkův příběh, jak ho Max vypravoval a Aron zapsal
Jednou odpolko sedíme s Aronkem u něj na Dubině a koukáme, jak krásně venku prší. A Aron mi najednou tak povídá,hele Max, já už všechno o sobě napsal s babčou do deníku…o tobě nic nevím, my jsme kamarádi, babča s tvými lidmi jsou kamarádi, myslím, že by v deníku měl být i tvůj příběh.
Jak jsem do nové rodiny přišel
Tak jsem zavzpomínal. Bylo nás šest. To je skoro jako název knížky co.? Já jako největší štěně z vrhu jsem tam samozřejmě tvrdě šéfoval, takže život jsem špatný neměl. Jo, jen když mi na to moje šéfování přišla maminka, tak bylo zle.. ale to víš, všude je to stejné – všichni musí prostě poslouchat.
A tak jednou odpoledne, uprostřed naší štěněčí siesty přijel někdo nový. Nějak mě to nezajímalo, jen mamča s tetou a mojí starší sestrou Kony začaly štěkat jako pominuté. S tím naším vrchním člověčím šéfem přišel někdo cizí. Vstal jsem a šel se podívat blíž. Jako každé štěně jsem byl nesmírně zvědavý na všechno nové a tihle dva…nevím proč? mě tedy zajímali moc. Já jako rozený manekýn jsem začal vrtět ocáskem i celou prdelkou samou radostí. A taky jsem se hned předvedl ve svém nejlepším světle. Začal jsem tam všechno okusovat – kytičky, válet se ve špíně..lítat jako šílenec, no řekni, každej se musel zamilovat?? J
Když jsem však dokončil své nejlepší vystoupení, tak mě zase chňapli a dali zpět do ohrádky.. no nezklamalo by to jednoho? Ti cizí se otočili a zase odjeli. No co, tak jsem si alespoň poběhal mimo ohradu. Celou noc jsem na ně ale musel myslet. Byli docela fajn.. Pořád na mě volali a hladili mě, bylo to příjemné. Tak jsem nad tím přemýšlel, až jsem to všechno zaspal. Druhý den byl jako každý jiný. Ale když už se chýlil ke konci, tak se tam ti cizí objevili zase. Ta slečna se na mě celá rozzářená usmívala, ale nejdříve se přivítali s panem chovatelem a zašli kousek za dům, kam jsem neviděl. Celý natěšený jsem skoro visel přes ohrádku, jak moc jsem tam chtěl vidět. A pak najednou vyšli. Namířili si to přímo ke mně a ta slečna mě vzala do náruče a celého mě pomuchlovala. No byl jsem z toho celý rozradostněný a vrtěl jsem se tak, že mě málem neudržela. Ale plánovali nějaké fotky , a radili se, a domlouvali a já se šel zatím podívat okolo.Jenže pak mě naložili do auta , celá smečka zůstala na starém místě, jenom mě odvezli.
První dny v novém domově
Nový domov se mi moc líbil.Ti cizí přestávali být cizí a pomalu se stávali mými pánečky. On je Lukáš a ona Eva. Byla tam spousta nových věcí, které jsem prostě musel prozkoumat. Některé mi však prozkoumat nedovolili jako třeba kabely, a to vypadaly tak lákavě. První dny jsem vůbec nechtěl jíst, zajímaly mě jiné věci. Dostal jsem nádherný pelíšek a spoustu hraček, taky dvě obrovské misky, a tak když jsem pak jedl, občas jsem stál předními tlapkami v misce.
Nejdříve prý hygiena.Zkusili noviny, ale když jsem je přelouskal, jim se nelíbilo, že jsou všude, tak mě nosili ven. To ti byla prča. Jakmile jsem venku udělal bobek nebo loužičku, jásali jak šílený. No tak jsem jim tu radost vždycky udělal., za piškoty, co by ne? Pánečci občas říkají, že bych je z přehledem vyměnil za pytlík piškotů, ale není to pravda, to by musel být pořádný pytel.
Moji noví pánečkové, ty jim říkáš Maxíkovi se mi fakt věnovali, ale občas jsem musel být sám.No tak jsem jim vždycky připravil překvapení.To aby se těšili domu, víš? Na moderní byt mám stejný názor jako ty Arýs, taky se to u nás muselo předělat. Tapety jsou silně nemoderní, no a koberec v chodbě a hnědý, no to už vůbec ne. A tak jsem postupně začal makat na tom, aby to pánečci vyměnili, a povedlo se, do třech měsíců byla předsíň nová. Jsem taky číman.
Moji první kamarádi
Ještě raději mám Jessi. Voní nějak jinak, jsem do ní zamilovaný, no nerozkecávám to, ale asi se to pozná.Vždycky, když se vidíme, pak kolik dní nejím, myslím na ni pořád..A to prý je lááááska.
O pár týdnů později se k nám dvěma přidal další kamarád. Jmenuje se Quentin a jeho pánečky znáš,Dáša a Honza. První schůzka nebyla nic moc, byla tam i Jessy a chtěli jsme ji oba.. Ale postupně se mezi námi vzniklo neuvěřitelně silné pouto, a většina lidí nás považovala za bráchy. Že spolu lumpačíme je tady na Dubině vidět . Každá naše prochajda je plná akce a různých dobrodružství a nikdy nenecháme toho druhého ve štychu.
Později se řady mých kamarádů rozšířili, však kolikrát jsme byli spolu, ale tihle byli první.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti to prý se říkalo na vojně…. mě jednoho dne zavezli na takovou velikou oplocenou louku, kde byly různé překážky a prolejzačky. Byli tam i jiní pejsci a hlavně štěňata . Jsem si v duchu říkal, že to bude bezva hra. Omyl ,žádná hra se nekonala. Ovšem na druhou stranu nuda taky ne. Páneček měl plné kapsy piškotků a já byl hladový, protože mi nedali před tím najíst, takže všichni psí kámoši šli stranou a já skákal, jak páneček pískal. Ani jsem nevěděl jak, ale měl jsem za sebou první výcvik. Pánečci tam se mnou jezdili pravidelně každý týden a někdy i víckrát. Bavilo mě to, byla to taková fajn hra. Hlavně se mi líbily schovávačky v lese. To byla sranda. Pánečci se nám tam různě schovávali a my jsme je museli najít. Jo a jednou taky jsem dostal takový postroj , vytáhli mě do výšky. No já z toho byl úplně paf, ale líbilo se mi to. Panička mě tehdy moc chválila, že jsem šikovný a pan cvičitel na mou adresu poznamenal, že jsem flegmatický labík, jak má být. No, tak jsem se dmul pýchou jako nikdy. Měl jsem to tam rád, toho co nás cvičil taky, fakt, bylo to moc fajn.
Moje první nemoc vůbec nemusela být,
Ale já jsem zvědavý, a lidi nepřející. Byl jsem ještě mrně, něco jsem ochutnal a bylo mi straáááášně zle.To víš, hned jsme mazali za vetíkem, tam mě vyšetřovali a píchali a nevím co a teď si představ…já byl otrávený.Ty to občas Arýsku prohodíš, když dlouho blbneme, že jsi z nás otrávený. Ale tobě nic není, mě bylo.A nikomu to nepřeju.No…na jednu stranu zase, ti moji byli furt se mnou, a opečovávali mě.To taky nebylo zlý.Ale jinak, otrava je pěkná otrava.
Jo a jak ty jezdíš s babčou do LA, tak my jezdíme do Mostu.Ale to ti musím povědět, jak jsem tam navštívil bratrance…Bunýska.
Jmenuje se Bunny z Bouřné, byl jsem proti němu špunt, který na něho koukal od země. Bunny je jeden z nejurostlejších labradorů v Čechách a je na to jistě patřičně hrdý. Chodil jsem mu v patách skoro celou procházku a učil se odkoukávat různé věci. Co jsem se tam rozhodně naučil bylo hrabání. Ne děr, ale po každém čurnutí se mohutně hrabalo, takže od té doby to provozuji také. Přijde mi to takové výsostné. Jo a taky mi počůral hlavu, na to nikdy nezapomenu. To víš, jsem musel zkoumat všechno zblízka, i když zrovna zvedal hlavu, tak jsem se musel podívat zblízka, jak se to dělá, no a už to bylo. Simka (panička Bunnýska) z toho byla chudák celá špatná a hned mi začala hlavičku otírat a omlouvat se. No co já jsem si z toho nic nedělal, spíš jsem si to v tu chvíli považoval, že si mě „velký“ Bunny označkoval J. Ty to znáš, ty jsi tak označkoval Rubiska a taky už jsem viděl i fotky.
Moje první Vánoce ..to jsem ještě netušil, co jsou to Vánoce, ale začalo se mi to líbit., protože jsem občas něco dobrého dostal v kuchyni, když se vařilo. Pak jednou postavili v pokoji strom říkám si dobrý, to mám abych měl kde trénovat zvedání nohy, šel jsem ho prozkoumat, ale dostal jsem od něj štípanec do nosu, takže jsem ho pak raději pozoroval z uctivé vzdálenosti. Jednou pod stromkem ležely takové divné balíčky s mašlemi a ten stromeček celý svítil. No byla to nádhera, tak jsem se k němu hned hrnul, ale páneček mě zarazil a posadil si mě vedle svého křesla.Čekal jsem co bude, blejskalo se to, šustilo to, apak jsem taky dostal balíček a byl plný dobrot tak jsem se do toho pustil sám.Jo vánoce, ty se mi líbily.
K zimě prý patří sníh. Lidé tak říkají takovému bílému nic, co padá z nebe a hrozně to studí. Bohužel já si na svůj první sníh musel pěknou chvíli počkat, protože ne a ne napadnout. Ale jednoho rána jsem se celý rozespalý vypotácel s paničkou ven, že si půjdu čůrnout ale strašně mě to studilo do nohou, jako baletka jsem cupital za paničkou, kterou to asi vůůůbec nestudilo. No musel na mě být pohled. Jít kolem nějaký můj kamarád, tak by si myslel, že jsem úplný dežo. Pak se mi to začalo líbit a byl jsem rád, když jsem si ve sněhu zařádil.Tobě to nebudu vypravovat, já jsem z kraje tam je sněhu málo, ty jsi z hor, ty to dobře znáš, jak ve sněhu všechno jinak voní……
Jenže mě začaly bolet přední nohy a pak víc a víc a to už nešlo skrývat, a musel jsem kulhat. Ti moji z toho byli nešťastný, a vozili mě od jednoho doktora k druhému, a fotili mě, a píchali mě, a taky jsem musel polykat prášky a stejně to pořád bolelo.Prej panostitida.Už to jméno nic moc.Natož ta bolest.
Pak se mi ještě na zadní noze udělal takový výrůstek, který se pořád zvětšoval, a tak pan doktor řekl, že musí ven. Takže k mým bolavým předním nohám se přidala ta operovaná zadní, a to bolelo, lízat jsem si to nesměl..
Jenže když se to nelepšilo zavezli mě do Brna, jo, jo, já byl v Brně, už jako mrně.
Od doktora dostali spoustu instrukcí a předpisů, co se mnou ,od té doby jsem měsíc každý den 3x denně bral hromadu léků, za kterou by se nemusel stydět průměrný důchodce. Měl jsem totální zákaz pohybu. No jestli jsem před tím nemohl chodit ven, tak teď jsem nemohl už vůbec nic, jen vyčůrat a zpátky domů. Musel jsem co nejvíce ležet. No jednu výhodu to mělo pánečci kolem mě pořád skákali. A co bylo nejlepší, když začala bolest ustupovat a já mohl začít chodit. Pak mě pustili na zahradu a mohl jsem plavat
No a jak jsem se tak krásně léčil z panostitidy, tak se mnou začala zlehka mávat puberta. Měl jsem měl zakázanou jakoukoliv aktivitu Ale byl mi skoro rok, a začal jsem zase chodit mezi pesany Pánečci ze mě začali být opět nešťastní, protože sám jsem samozřejmě poslouchal, ale jakmile byli na blízku moji kamarádi, tak jsem na ně kašlal. Což ostatně víš, protože tehdy jsem se viděli poprvé.
Ti moji usoudili, že v Brně si vědí rady se vším a tak jsme zase jeli do Brna.Tam ti bylo pejsků, no nevěděl jsem, s kým si hrát nejdříve. Honzu –Alana znáš?S ním se šlo cvičit. Ten Moc se mi to nelíbilo, ale trucování na něj nějak neplatí, tak jsem raději poslouchal. Horší je, že moji vlastní milovaní pánečci jeho praktiky na mě doma pak zkoušeli taky. No jo, postupně mi dochází, že když poslouchám je to lepší, než když neposlouchám. Puberta se mnou mlátí i teď, ale občas prý už mám i světlé chvilky, jak říká páneček. Nevím, co tím myslí, ale třeba to časem zjistím.
A to bylo před tím, než jsme se poznali….. Po tom už jsme se znali, takže většinu dobrodružství máme společných. Jo a hele, už přestává pršet, takže razíme ven, pojď…
Tak to Max vypravoval, a Aron zaznamenal….
