Jak jsem do Brna nedojel
Už jsem dlouho nepsal. Já vím. Naposledy v září. To jsem byl v Brně na výstavě a pak v Rájci na víkend.
A pak tak nějak klídek. Sice jsem vyzpovídal svoje nejlepší psí kámoše od babčiných kamarádů a chystám se vypravovat co mi řekli, ale zatím to odkládám. Ale minulý týden v pátek koukám, babča balí, tradiční tašky a hlavně můj ruksáček s miskami, granulemi a dokonce i moje ležení.To tedy koukám.
No vyrazili jsme a usoudil jsem, že jedeme do LA. Podle trasy. Benzínu jsme tedy brali plnou…povídala babča. No a tak přes Ústí nad Orlicí do České Třebové, ale pak Svitavy, zastávka na trase na vyvenčení a pak Rájec.
No Rájec by se měl podle mého jmenovat Ráj. Jen jsem vystoupil, přestalo mě zajímat, že babča vlastně pojede dál a odloží mě tady. Byl tam Quentin s Dáškou, pitbulka a ohař co znám od minula, Alan a hlavně jeho mamka Sára.
Ona je tedy dáma každým coulem. Jen jsem čuchnul, už mě hnala svinským krokem. Alan to jistil, ale jakmile poznal, že jsem galantní a nikdy nejdu přes moc, dal mi pokoj. A já se dvořil. Tančil jsem okolo Sáry, ukazoval jsem jakej jsem frajer, prostě já si to užíval. Sáru nevím proč litovali.
Babča prý mezi tím sedla do auta a odjela do Uherského Hradiště. Měla tam akci, a když ráno volala, bylo jasné, že noc trávila u cimbálu se skleničkou v ruce. Dáše tedy slibovala, že na sobotu má relaxační program, plavání, procházky a masáže, ale kvůli tomu nemusela takovou dálku. Procházky, koupání a masáže mohla mít i doma. Ale ten cimbál, ten tedy v Krkonoších není. Volala dvakrát denně. Když jí řekli, že nejím, myslela si , že steskem po ní. Jenže to tedy ne, nejedl jsem proto, že jsem neměl čas. A navíc to uznejte, to vlastně byla láska nešťastná, protože jsem mohl jen čuchnout a koukat. Tak jsem koukal. Říkala pak babča, že z fotek je naprosto jasný, že jsem prý byl za debila. Já myslím, že přehání jako vždy. Prostě když jsme jednou zamilovanej, nějak se tvářit musím.
Takže páteční odpoledne jsem trávil tak, že jsem Sáru doprovázel. Páteční večer a noc jsme trávil tak, že jsem Sáru pozoroval, chvílemi jsem prý upadl do spánku, ale myslím že jen chvílemi.
Sobotu, než přijeli Maxíkovi s Maxem jsem opět dělal doprovod Sáře. Když přijeli Maxíkovi, rozmýšlel jsem se, zda mám s Maxem o Sáru i bojovat, ale pak zvítězil rozum nad pudy a rozhodl jsem se, že prostě Sára, protože dáma to ona je, bude mít rytíře dva. Proto na procházce byly pořízeny fotky, kde jsme s Maxem jako svita, ale taky babča pěkně koukala, jak jsem běhal, až mi ušiska vlála. Noc pak jsem Sáru opět hlídal, aby klidně spala.
V neděli, protože bylo krásně jsem pro změnu doprovázel Sáru kam se hnula. Počítám, že mi to babča nikdy neodpustí. Když přijela, tak jsem si ji nevšiml. Ani jsem k ní nešel. Jednou jsem byl rytíř, tak svou dámu neopustím. A navíc, mezi námi, když už byla zpátky babča, bylo jasný, že se jede domu a budu s ní furt, zatím co Sárinku budu muset opustit a kdo ví, kdy ji zase uvidím.
A taky jo, za chvíli mě naložila, já si plánoval, že zalehnu a než dojedeme k nám do hor, že doženu spánkový deficit. Chyba lávky. Kousek jsme popojeli a připojili se k autinku zn. Fiat, jinak zvaného italský oř. Řidič Rendy, doprovod Rocky. A společná procházka, sice bylo náááádherně slunečno a teplo,jenže já utahanej a Rocky nevybouřenej. Takže já byl za vzorňáka, šel hezky vedle nohy, myslím jen s odběhnutím na bobek a občas udělat značku…zatím co Rocky křížoval cestu a okolní lesy nahoru dolu, vše ve fofru. No prostě lítal jak šílenec…puboš, co chcete. No ale budiž, zase známe nová místa a babča si popovídala se známými.
Domu jsme dorazili až večer. Takže tentokrát, jsem byl málem v Brně, ale jen málem. Proto do Brna ještě musím jednou vyrazit. Aby to bylo do třetice. A když zase nedojedem, a zůstanu v ráji zvaném Rájec se Sárinkou, bude to ještě lepší.
