Čenkovice 2.6.2007, procházka v Orlických horách
Ani se mi do toho nechce. Ne, že by nebylo co psát, to je, ale ještě jsem nějakej ucaprtanej...
Tak všichni vědí, jak se to domlouvalo, i já jsem byl u toho a pravidelně informován o vývoji situace. Měnilo se skoro vše, původní organizátoři, trasa, seznam účastníků... Ale nakonec se vše povedlo. My jeli z domu už ráno, protože jsme nejeli jen na procházku, ale vše se podařilo zajistit, já to přečkal s Helou. Nakonec jsme zamířili do Čenkovic.
Tam bez problémů trefíme, protože tam jsme skoro doma, říká babča. V létě je parkoviště prázdný, nehrozilo, že bychom se nenašli, a pak , jak nás vypustili z aut, hned bylo jasný, že tahle prochajda bude prima. Bylo nás akorát, nešel z nás strach, ale ani my, jsme se nemuseli bát. První na místě byla Míša s tatínkem a Falcem. Dorazilo Brno a přilehlé okolí, postupně zbytek Vč. A na koho si myslíte, že se tak asi muselo čekat? Na skoro místní, protože netrefí…….
Hned při tom zahájení jsem si, aby se to nepletlo, pořídil další černé kolečko na čelo. A babča jásala, že viník je odhalen, že to fakt je výfuk, asi ji při tom nechám……
Když to bylo všechno pohromadě, babča se ujala představování. Já sem se ujal hned seznamování, některý jsem znal, některý jsem poznat ani moc nechtěl, některý jo, ale zas nechtěli, oni. No zaujal jsem hlavně velmi výhodnou pozici. Na prochajdu totiž přijely jen čtyři fenečky, a jediná Baruška a Peggy byly labradorky, takže jsem to zkontroloval a jediná Baruška mi mooooooc voněla. Jinak než dřív, tak jsem se stal jejím věrným, nerozlučným průvodcem, když jsem tam byl díky Hele a babče skoro místní…..
Vyrazilo se vesnicí dolů, to jsme museli na vodítkách, ale koukali tam na nás jak na zjevení. A jak se šlo dál do lesa, tam jsme šli na volno, já za Baruškou, a abych pravdu řekl, ostatní ani nevím. Nějak jsem pro ně neměl oči, až večer,jsem si to rovnal v hlavě. Šlo se lesem, vedle cesty potok s krásnou čistou vodičkou... na žízeň a na zchlazení akorát. Na plavání to nebylo. A tak, komu bylo teplo, zaběhl dolu. Bylo tam spousta mladíků nevycválanejch Max, Rockysek, Quentin, Laky, Falco. Dolňajsovic Denny, to je starej kámoš, si chvíli myslel, že je bude muset vychovávat, místo, aby se na ně vykašlal, ale pak ho to naštěstí přešlo, a hlavně si začal hrát jako malej. Quentymu se zapalují lýtka a vybral si Peggy, no je mu skoro rok, s ním si teda užijou ještě legrace.
Mě u Barušky věrně provázel Rocky, ale já to neřešil. Za prvé je sympaťák a za druhý, mě to ti starší taky dopřáli…alespoň jsme se kráááásně proběhli.
Byl tam taky nový pejsa, kříženec Gaston s paničkou Ájou, celej vyjukanej z toho, co to je smečka a trochu to přeháněl. Musel taky na pohovor. Ale jinak pánečkové a paničky byli docela mrštný a včas zasahovali v každé konfliktnější situaci, takže vlastně pohoda. Laky je taky pěkný číslo, taky potřebuje srázek každý dva měsíce, aby si zvyknul na to, že jsou i jiný pesani a nevyskakoval si na bráchu. Když jsme došli skoro do Bystrce, vraceli jsme s přestávkami na proběhnutí zpět a bylo to moc fajn, protože Denyskovi hodili míček a v takový vysoký, a jak se zdá bezklíšťatový trávě jsme se prolítali tak, že už to nikdy, nikdo neposeká. Nejen stopy na duších, zanechávají takové srázky, taky na trvalých travních porostech. Jo, ale to už nás , mě a Rockyska odchytili, že má Barča nárok na trochu klidu a s pořaďákem nás nechali jít, jak na hanbě úúúúplně vzadu. Při tom to vědí, příroda chce svý……..
A zase jsme prošli jak atrakce ke dni dětí vesnicí a posadili se všichni venku v hospůdce u Václava. A od nás se opět očekávalo, že se nevšimneme (cítíme x líp než lidi) že se cpou uzeným, objednávají si talíře jídla a pro nás měli zdravé odměnky z kukuřičné mouky. Jen jsme trošku začuchali, už káravý prst nahoře a zvednuté obočí. No hlavně že ne ruce v bok……..
Tak jsme počkali, protože my pesani jsme starý dobráci, až si pokecají, posilní se, vytáhli jsme je na kopeček k autům, protože už se jim moc chodit nechtělo a jelo se domů, každý za svým. Dolňajsovic parta do Litomyšle. Padla nabídka na další setkání. My se ještě zastavili u Hely, protože to ji nemůžeme udělat,aby to tiramisu musela sníst sama, zvlášť, když prý bylo véééélmi zdařilé. A zase můžeme jen vzpomínat…….a taky těšit, zas někdy příště, jindy a jinde.
