Aronek vzpomíná na dětství........
Jak jsem se narodil si nepamatuji.Bylo to v létě .Jen když moji lidi vzpomínají, říkají, že jsem byl bobánek se zelenou stužkou a dokud mi nedali jméno byl jsem zelený……
Pak mi dali jméno a už jsem byl všechno možný. Nás bylo osm, ale pak nás pořád ubývalo až jsme doma s mamkou Sárou zůstali jen dva.Já a Art.Já už byl zadaný a Artík byl tlustý a nikdo ho nechtěl, že z něj bude obr. Tak si ho nechala Katka, naše chovatelka a je z něj kluk jako lusk. A moje babča Katce tajně závidí jaký je Art aportér, ten se vám třese na každý klacek a hned startuje.
Ale vrátím se ke vzpomínání.Já jako malý jsem měl totiž problém, prst navíc, který se musí uříznout, no jo, takový já mám dětství- hned řezat. Moje budoucí panička pořád chtěla aby si to zajistila Katka, že na to nemá nervy ….ale pak neměla nervy čekat a začala si mě brát na neděli a na pondělí a na furt….
Byla ze mě pěkně vypleskaná…ale náramně jsem ji už jako mrně prospěl.Když si mě přinesla nespala, nejedla a konečně hubla. Ještě se mnou pořád chodila ven,…Pořád poslouchala jestli dejchám a jak moc, kolik piju, kolik čurám, jestli nemám teplej čumák…a jak tak na mě pořád sahala tak jsem si hrál, tu podal packou, tady kousnul, tady drápnul- vypadala jako týraná manželka- no než mi to zatrhla.
Na první týden jsme spolu odjeli na chatu. My máme na chatu nádherný místo, v lese, hned u rybníka, pro psa ideální. Ustlala si se mnou na zemi abych se nebál a já ji za to v noci hřál. Tam jsme se učili být spolu, to si se mnou hrála celý dny a tak nám to uteklo. Sežral jsem tam dva smetáčky, jedno koště, dvoje boty a někdy jsem nestačil doběhnout ven i když to bylo pár kroků.
Pak jsme se vrátili domu do paneláku a panička začala chodit do práce…..a mě bylo smutno a musel jsem chodit do kouta na noviny, protože se vracela až po osmi hodinách a byl jsem nešťastnej, skoro bych brečel, ale zase jsem musel být potichu, no doba to byla zlá….Pak taky to řezání.Šla tam se mnou, oni mě něco píchli a mě po tom bylo tak špatně…a ona mě hladila a brečela..a já jsem se ztrácel do mlhy.A když jsem se probudil byl jsem doma, měl jsem žízeň a bolela mě noha…. A pak mi podstrojovala, vařenou mrkvičku s krůtíma prsíčkama, tvaroh se žloutkem, tvrdý sýr..skoro jsem zapomněl, že mě bolí noha.Teda zapomněl bych, nebýt na ní obvaz a ten musel dolu…..No zvládli jsme to, ale i dnes vám můžu ukázat jizvu.
No a pak to mám takový trochu rozmazaný.Panička ráno do práce a já postupně přijal úkol připravit kuchyň a předsíň na rekonstrukci.
Začal jsem dveřmi, botník, předsíňovou stěnu, linoleum……tu a tam se mi do toho něco připletlo.Nějaký boty, kabelka, tu a tam nějaký dres- to je oblečení abych neřešil detaily.Navíc mě začala vychovávat.
Ona se totiž začala silně vzdělávat víte. Já ji k tomu inspiroval. Kousal jsem- sháněla co s tím, skákal jsem- zas odněkud přišla- nastavovala koleno, měl jsem průjem- hladovka, dieta, trochu jsem si trucoval- chytila mě za čenich a bušila mi očima do hlavy, že to teda ne….
Máme několik tlustých knížek o labradorech, máme co je s mým psem, výcvik psa do kapsy a já nevím co ještě. To mě vedlo k tomu, že jsem se začal zajímat o literaturu a nakonec jak vidíte i k vlastní spisovatelské dráze…
Nejprve jsem objevil krásu kuchařských knížek- no abych pravdu řekl, byly ve spodním regále.Nevíc mi chutnaly ty od Heleny Růžičkový, Jiřiny Bohdalový a Stelly Zázvorkový- byly takový lidský a humorný, nejhorší byly ty o zelenině a úplně nejhorší -vaříme do 4000 kalorií, ty jsem nechal.
Taky jsme chodili ven, a to bylo fajn a pamatuji se že byla první zima a spousta sněhu až jsem celý zapadl.A taky si pamatuji, když jsme byli venku že na nás jeden páníček od bígličky volal! „ my háráme“ a moje panička volala,“ to nevadí, my ještě nevíme na co ho máme…“jenomže to se mýlila, já jsem začuchal….. a někdy v tý době jsem potkal Bublinku.Ta tak krásně voněla, že jsem si myslel, že ji nikdy neopustím.Ale opustil, pak jsme se ještě mockrát sešli a scházíme se do dnes, běháme spolu za aportem, máme spolu krásný fotky…ale řeknu Vám co slyším jen se potkáme- ARONE DOLU!!!!Že tenkrát, to jsem byl štěndo, ale i dnes když už jsem chlapák…uteklo to, já se taky těšil na pubertu, to bylo jasný že si ji užiju a tý mojí to taky každý říkal „ to si ještě užijete, až bude mít pubertu“ no říkal jsem užijem si oba.
No tak mě moje panička naučila sednout, lehnout, netahat, neskákat, čekat, zůstat, udělat bobek, honem se vyčurat a slejzat z Bublinky.tedy i další věci ,ale o těch napíšu jindy a jinde.
