Labrador ARON*Aeron Circinus

1.červenec…. to začínají prázdniny

Ale nás se prázdniny netýkají. My je nemáme.

Přesto babča, ráno chvilku s někým psala na PC, zbledla, zaslzela a oznámila, „Arýsku, já zas na něco kápla, nemůžeme jim zkazit radost, slíbila jsem ti leháro, ale nebude. Balíme nejnutnější a jedeme na Dubinu.“

Tak jo, já jsem tam celkem spokojený, co bych nejel… Ale proč je z toho tak vykulená? A proč říká, že psala Dáša, že tam musíme????? Že tam na nás čeká překvapení. No to asi na mě, třeba mi sehnali nějakou fešandu?........

Ale kdepak, ještě ve středu Dáša  babče tvrdila, že nezná žádnou Jaroslavu, a teď ji jdou oslavovat. Jasně babča je březňák, jaro slaví a teď ji mejdan přijde moc vhod. Jenomže to mělo být překvapení na místě, až by babča spadla z noh, a to se nepovedlo, prasklo to o dvě hodiny dřív.  Jo kdepak na nás s tajnostmi.

Tak honem sbalit a jedemééééééé, budeme oslavovat. Vždyť je  prima, že  za námi jedou a užijeme si to všichni. No první překvapení bylo jen jsme dorazili. Za prvé, Dáša s Honzou a Quentym už byli na místě, Q už naložený  v rybníku a vítal nás tak radostně, že na babče nezbylo místečko suché a čisté a přísahal bych, že nám Q pošlapal i střechu na autě. No celý bok auta, nám zmazal parádně a jen na poslední vteřinu mu babča zabránila, aby vnikl do auta a vynesl mě ven v zubech. Tedy radovat,  to on se umí. Kdyby měl ocas na závit, určitě o něj přišel.

Tak jsme zvládli nejnutnější, převzali kytici, kterou mi nepůjčili ochutnat a už tu byli Pražáci. Babča dojatá, protože k svátku ještě lopatku se smetáčkem fakt nikdy nedostala, a k tomu samý praktický věci a zásobu skla, kdyby se nám nějak zase nějaké připletlo do cesty. No bylo plno radosti a Rubýsek vydržel bílý přesně 5 minut. Vystoupit z auta, doběhnout před chatu, vlítnout do vody a šlo se na to. Postupně se opět měnil na černý žihadlo, protože ať se nám to líbí nebo ne…Rubýsek už není bobánek, Rubýsek se vytáhnul a už je klouček. Hlavně že je zdravý. A to je, protože kluci mi tentokrát dali pěkně do těla. No lítat umí, ale když přijde na věc, víte zkušenosti jsou zkušenosti. Pokud bylo potřeba něco čajznout, ukázal jsem jim, že nemusím pro to duši vypustit. Stoupl jsem si za keř, počkal až dorazí……moment překvapení…BAF, a už jsem měl činku já a můžete si honit mě. No ještě to neznají, že na některý věci stačí počkat,přijdou samy. To je fígl psa s mozkem, prostě labradora.

Na oběd jsme vyrazili pod lípu do hospody U Kaisrů. Rubysek jako nejmenší měl samo vůdcovský komplex, takže musel zásadně jako první. Mně to vyhovuje, já značkuji, rád jdu na konci.

Venku jsme zaujali svoje místa a lidi si objednávali  u bezúsměvného pingla -vtipálka. Znáte to, uvedu příklad: tak paninka si objednala lehkou kolu, musíte chvíli počkat, až ji ze skla přelijou do plastu, aby byla lehká, jinou než těžkou totiž nemáme, nebo Michalovu objednávku řízku okomentoval: řízek, to je dobrá informace, teď ještě jakej pane…. A to ani neříkám poznámky typu: nefoťte mi ho! myslel tím tedy svého psa, přivázaného u stromu, podle mé babči na pinglovi k focení NIC nebylo!

Ale u oběda si klábosili. Na Rubýskových se mi libí, že jezdí bez peněz v hotovosti, Pražáci. To je pak problém když v hospodě u Kaisrů není bankomat a dokonce není v celý vesnici.

Pak jsme šli procházkou do místní cukrárny pro zmrzlinu a zákusky. Mají vynikající. A  zpátky na chaloupku, kávinku a posedět…a tak se povídalo, fotilo, my jsme řádili a odpoledne plynulo….nádherně. Voda v rybníku šplouchala. A poslední živé rostlinky z tzv. babčiny skalky braly za svou. Protože přežít nájezdy obou skalkových zloduchů by mohly opravdu jen VELMI odolné květiny a ty nemá v katalogu ani zahradník Starkl. Zlobení moc nebylo. Pokusy o loupeže byly mařeny hned v zárodku a pár vniknutí do chaty, bylo rychle zpacifikováno. Pravda, že jsem se nechal trochu vyprovokoval a lítal jsem s nimi, ale už to na mě prostě není. Jednu chvíli jsem zakopl a pěkně jsem s sebou prásk. Lidi jen koukali. To kdyby mě znali před rokem a půl, to jsem byl taky ďábel. Jenže jednou ten rozum dostat musíte.

Rozruch nastal jen v okamžiku, kdy nekoukali a já koukal zmizet a kluci někdy se mnou, ale bylo tam tak pěkně, že jsme se i my vraceli. Pak prošli lidi s fenečkou a mě voněla i když byla velká jen do dlaně, tak jsem zas byl přivázanej. Nevím, že už je nenapadne něco jiného.

No a najednou bylo sedm večer. Tak jsme jeli všichni domu. Ale sami vidíte, červen jsem měl véééélmi podařený a bohatý a červenec začíná slibně. To na babče miluju, že má kamarády  a kamarádky, se kterými je jí dobře a přitom je dobře i mně s jejich pesany.

No, tak jsme tu Jaroslavu konečně zase oslavili jinak….docela zvesela. Za naši stranu proto děkuji za návštěvu, dobrý úmysl a věcné dary.

A hlavně za to, že jste si to užili spolu s námi.